Úvod
Proč jsme tam letěli? Byl to takový spontánní nápad, který
se později uležel v hlavě a
rozvinul v myšlenu zažít Kubu ještě za
Fidela a Raula (mám pocit, že až to tam padne, tak z Kuby bude
americký Disneyland ). Navštívit tento skanzen komunismu a poznat místní lidi,
rum, doutníky a nádherné pláže. Čemu jsem se chtěl od začátku vyhnout bylo Varadero (i když i to jsme nakonec na pár hodin
navštívili) a podobné turistické centra, které nemají s Kubou opravdu nic
moc společného.
Jeli jsme stejná (osvědčená) parta jako v loni do USA.
Takže já – Špacír (Jiří Procházka), Pája (Pavel Zita) a Tom (Tomáš Sládek).
Cestopisů o Kubě už bylo napsáno spoustu, tak nemá cenu kopírovat už napsané ( hodně informací jsme před cestou získaly např. zde: http://www.povlastniose.eu/2008-kuba/cestopis , http://www.turistika.cz/cestopisy/divoka-kuba-1-cast , http://www.lampounovi.cz/cestopis-kuba.php a hlavně zde http://kuba.sedumroseum.cz/). Takže níže uvedené informace jsou spíš jen takový deník postřehů co jsme zažili, co nás občas překvapilo apod…
Den –XX až den 0 ….příprava
Zakoupení letenek
jsem provedl přes Student Agency, resp. ORBIX (mám s nimi dobré zkušenosti
už z dřívějších let) , letenka Praha – Paříž – Havana nás přišla cca na
22520 Kč.
Auto jsem
rezervoval stejným způsobem přes ORBIX
z půjčovny REX a to bylo největší překvapení, pronájem na 15 dní
přišel na 32892 Kč a k tomu se ještě na místě muselo koupit pojištění za
cca 9000 Kč, takže docela darda. Na začátku jsem chtěl nějaké lepší auto 4x4,
takže nám slíbili, že by mohlo být Santa-Fe v ceně cca 35000 Kč, ale
později se Kubánci začali kroutit, že už takové auto nemají a že nebude, takže
si máme prý vybrat něco jiného, pár dnů na to se opět ozvali, že by mohlo být,
ale asi o dalších 10000 Kč dražší a to už bylo moc, takže jsme zvolili nižší
kategorii. K té nám napsali, že tedy dostaneme auto typu Škoda SUPERB nebo
Audi A4 (už toto jsou rozhodně 2 různé kategorie). Takže jsme do poslední
chvíle nevěděli, čím budeme jezdit. Nakonec jsme dostali VW PASAT :-).
Vízum, opět zařízeno přes ORBIX,
cena 1240 Kč. Kdybychom to řešili sami, asi by to vyšlo na polovinu, ale nikdo
z nás neměl před odletem na nic moc čas, takže jsme byli rádi, že jsme to
mohli outsorcovat.
Průvodci: Já jsem
koupil průvodce od Rough Guides a dokonce jsem ho stihl před cestou i celý
přečíst. Pavlovi se podařilo půjčit průvodce
od Lonely Planet a ten jsme používali až na místě např. pro porovnání
míst, která jsme chtěli navštívit.
Mapy: Protože jsme chtěli hodně cestovat, tak bez
mapy to nejde. Někde jsem se dočetl, že nejlepší silniční mapa, která se tam dá
koupit je Guía de Carreteras, ale
v jaké to žijeme době? Dnes se přece jezdí
s navigací, takž jsem začal shánět nějaké navigace buď do Iphone
(což máme všichni 3) nebo klidně i do Garmina nebo TomToma. Nenašel jsem skoro
nic, co by bylo použitelné, dokonce ani mapu pro IGO. Nakonec Pavel našel
aplikaci do IPHONE, jmenuje se OpenMaps. Není to sice plnohodnotná navigace,
spíše to připomíná mapy od google, ale umí to stáhnout vybrané oblasti do
offline režimu až do úrovně názvů ulic, takže jsme použily toto. To stahování do
offline byla sice pakárna, dlouho to trvalo a vybrané oblasti to chtělo
stáhnout do opravdu detailní úrovně, ale vyplatilo se to, nedokážu si
představit, že by jsme těch cca 4000 km., které jsme tam najezdili, zvládli
s nějakou papírovou mapou v kombinaci s kubánskými značkami.
Den první – 4. Listopad 2011
Let z Prahy do Paříže proběhl bez problémů. Už
v Praze na letišti při odbavování jsme si všimli tří holek, které mluvili
něco o Kubě, tak jsme odhadovali, že budou mít asi stejnou cílovou destinaci. Přistáli
jsme někde dál od terminálů, takže jsme z letadla vystupovali po
schodech dolů na zem a autobusem jsme se museli (cca 10 minut) posunout k terminálu.
Let z Paříže do Havany už tak bezproblémový nebyl, protože když už jsme
měli startovat, tak nás vrátili zpět, kvůli nějakým tech. problémům
s letadlem, nakonec po 2hodinovém šibování s letadlem jsme vzlétli.
V Havaně obrovská fronta na imigračním, kde jsme se
dali do řeči s holkama z Prahy. Měla je na letišti čekat nějaká
Kubánka co umí česky a v plánu měli strávit 2 noci v Havaně (stejně
jako my) a pak týden na Varaderu grilovačka. Imigračním jsme prošli
v pohodě, stejně jako v USA nám stačilo jedno anglické slovíčko
………. „holyday“ :).
Půjčení auta proběhlo bez problémů až na částku přesahující
400 CUC za pojištění. Věděli jsme, že se nějaké bude platit, ale že tolik? No
nic, bylo to „full insurance“ , takže jsme nemuseli řešit žádný škrábanec na autě a ani nic jiného. K autu jsme
dostali ještě několik rad do života na Kubě jako například když najdeme
vypuštěné všechny kola, tak rozhodně nemáme platit 60 CUC za nafouknutí, ale
máme volat na přiložené tel. číslo a oni už jim vysvětlí, že je to maximálně
v hodnotě 1 CUC. Toto jsme naštěstí řešit nemuseli, protože přes noc jsme
většinou auto nechali hlídat.
Už v půjčovně jsme řekli, že budou auto řídit
z důvodu finanční úspory maximálně 2 řidiči. Tomáš se toho zřekl hned jako
první, a zůstal jsem tedy já a Pavel. Nicméně 99% celé expedice stejně řídil Pavel,
protože já s Tomem jsme udržovali permanentní hladinu rumu v krvi,
přeci jenom jsme na rozdíl od Pavla nebyli očkovaní proti žloutence a tak jsme
nechtěli nechat nic náhodě :).
Cesta z letiště na hotel byla provázena hromadou
stopařů a stopařek, ale jinak byla klidná, poprvé jsme využili naší offline
mapy v IPHONE a navigovali se směr hotel, který byl cca 20km
z letiště.
Hotel
Marina Hemingway se nachází asi 15km západně od Havany a leží vedle
přístavu na docela klidném místě. Jedná se o hlídanou zónu, takže se tam
dostanou jen turisti a zaměstnanci hotelu a přístavu. Zaplacené jsme měli 2
noci s All Inclusive, ale kvůli zpoždění letadla už jsme večeři nestihli, resp.
jsme se divili, že už večeře není, protože teoreticky jsme měli ještě půl
hodiny rezervu (to jsme ale nevěděli, že máme o hodinu posunutý čas viz. druhý
den.) takže jsme povečeřeli naše první mochito a další mochito a další…….
Hotelový pokoj vypadal relativně čistě, 3 velké postele,
v chodbičce na zemi kýbl, do kterého odkapávala voda z rozbité
klimatizace, lustr zavěšený zajímavě na dvou řetězech. Po pár mochitech nám to
bylo ale fakt jedno :).
Den druhý – 5. Listopad 2011
Druhý den byl ve znamení HAVANY. Vyrazili jsme autem
z hotelu do centra Havany (cca 15km). Tam náhoda jako prase, potkali jsme
tam ty české holky z letiště, chvíli jsme pokecali, rozloučili se a od té
doby uže je nikdy neviděli. Na rozmrzelý komentář Pavla, že to není
náhoda, ale znamení, že jsme měli jít s nimi mohli zajít aspoň na drink se
dalo odpovědět snad opravdu jen to, že jsme přece neletěli přes půl světa,
abychom se tam zdržovali s nějakejma českejma buchtama :). Tento komentář byl přijat bez námitek…
Od těch holek jsme se mimo jiné dozvěděli, že v Havaně
je pro turisty zavřená fabrika na
doutníky, ale stejně nám to nedalo a šli jsme se tam podívat. Měly pravdu :(, takže
jsme vlezli alespoň do prodejny doutníků, která je součástí té fabriky, abychom
zjistily, že ceny doutníků prodávaných v této prodejně jsou nad naše
finanční možnosti, takže jsme zase vycouvali a věnovali se prohlídce
města.
Centrum Havany je nádherné, v ulicích jezdí vedle
obrovského množství bicitaxi staré americké bouráky z 50tých let, krásně
opravené koloniální domy…nádhera. Ovšem stačí popojít o pár bloků ven
z centra a krásné domy se postupně mění v ruiny. Čím dál od centra
jdete, tím je to horší. Údajně se v Havaně zřítí každý den jeden dům.
Celkem bych tomu asi i věřil.
Jinak nás samozřejmě otravovala spousta „jineteros“
s nabídkami nejlepších restaurací, chicas apod. 100letá černoška bez zubů
se mě anglicky zeptala, jestli nechci být její přítel, udělalo se mi špatně….
Procházení po městě bylo fajn, ale měli jsme trochu žízeň,
tak hned, jakmile jsme uviděli první obchod s potravinami (jestli se to
tak dá teda nazvat) jsme si koupili balenou vodu. Tento nákup zafungoval trochu
zvláštně a díky němu jsme pak dlouho nechápali, jak je to vlastně
s placením s CUC a CUP. Abychom to upřesnili, tak na Kubě jsou 2 měny
CUP je kubánské pesos a má hodnotu asi 0,8 Kč a CUC je konvertibilní pesos,
které má hodnotu asi 1 amerického dolaru. My jsme samozřejmě měli jako správní
turisté konvertibilní pesos, se kterými jsme si šli koupit onu vodu. Tu jsme
tedy koupili s CUC, ale vráceny nám byly zpátky CUP a to opravdu hodně
zvláštním kurzu, skoro 1:1 . Byl to náš první nákup, tak jsme netušily, jestli
je to OK, nebo jestli nás prodavačka ošidila. Nicméně díky tomu jsme si lehce
spočítali, že když seženeme CUPy, tak nás po zbytek expedice nebude jídlo a pití
z místních obchodů stát skoro nic. Takže úkol zněl jasně, sehnat směnárnu
na CUPy. Díky průvodci jsme zjistili, že v bance sehnat nejdou, ale je na
to speciální směnárna zvaná CADECA, tu jsme zhruba po hodince dalšího
procházení Havany a několika mnou
v letadle naučených frází španělštiny dokonce našli. Vyměnili jsme
si za hezkých pár Euro s tím, že teď už nás nikdo neošidí a s jídlem
a pitím teď fakt ušetříme hromadu peněz….
Netrvalo dlouho a chtěli jsme si koupit něco dalšího
v nějakém obchůdku, ale ejhle…CUPy tam vůbec nebrali a dívali se na nás
jako na blázny a to se zopakovalo na více místech. Takže jsme teď sice měli i
CUPy, ale vzápětí jsme nevěděli, co s nimi :).
Během prohlídky Havany najednou Tomášovi zazvonil
telefon. Špatná zpráva, spadl mu doma
internet (Tomáš je poskytovatel internetu pro pár obcí na jihu Moravy) a nikdo
to neuměl dát do kupy, takže začal telefonovat na všechny strany a řešit
problém, v této situaci se moc chodit po Havaně nedalo, takže jsme
s Pavlem postávali a čekali, co Tomáš vytelefonuje. Když v tom mě
oslovil jeden Kubánec jestli nechci doutníky, tak jsem kývl a řekl Pavlovi, že
až Tomáš dotelefonuje, tak ať počkají, že jdu koupit nějaké doutníky. Chlapík
mi řekl, ať ho následuji a šli jsme směrem z centra, po 5ti minutách chůze
jsem začal být lehce nervózní, zvlášť z toho, že krása koloniálních domů
centra Havany se postupně měnila v polorozbořené oprýskané domy a potkával
jsem čím dál méně turistů. Na dotaz „už tam budeme?“ jsem dostal odpověď že
ještě chvilku, to mi na klidu moc nepřidalo. Každopádně opravdu za chvíli jsme
dorazili k tomuto místu, chlapík se rozhlédl, jestli není někde poblíž
policista a už jsme byli v domě. Musím říct, že první návštěva domu, kde
opravdu bydlí běžní Kubánci, se mi hodně vryla do paměti, všechno absolutně
oprýskané, rozbité zábradlí a schody, po kterých jsme vyšli do prvního patra,
tam si na obrovské chodbě hráli 3 malé děti. Už tam na nás čekal celkem
sympatický černoch, který nás vzal do malého pokoje, spíš to bylo něco jako provizorní
kuchyň a tam na stůl vybalil všechny doutníky co měl, a bylo toho fakt
dost. Cohiby všech velikostí, Monte
Cristo, Romeo & Julie….,
nádhera. Chvíli jsme smlouvali a nakonec jsme se domluvili na zajímavé ceně a
koupil jsem si jednu krabici Monte Cristo a jednu krabici Cohiba (takové
normální velikosti na běžné cca půlhodinové kouření) s tím, že to přede
mnou zalepil originální nálepkou a pečetí, jako kdybych to koupil
v obchodě. No vypadnul jsem ven jak namydlenej blesk a byl jsem rád, že to
mám za sebou. Podle navigace jsem celkem rychle upaloval na místo, kde jsem se
trhnul od kluků a za cca 10 minut jsem tam dorazil. Kluci už na mě čekali,
tvářil jsem se jak hrdina žní….jako že já už mám doutníky a vy máte prd :).
Kluci už byli trochu nervózní (no nebylo to naposledy, co jsem se jim ztratil),
kde takovou dobu jsem, ale když jsem jim popsal a ukázal, co jsem koupil, tak
myslím, že fakt záviděli…
Následovala
debata, co dál, protože se ukázalo, že Tomáš potřebuje přístup na internet, aby
mohl nějakým způsobem vyřešit problém s internetem u něj doma, tak jsme nabrali
směr zpátky k autu a přemýšleli, jak to vyřešíme. V tom mě oslovil další
chlapík, jestli prej cigara. No já už měl, ale kluci mi je záviděli, tak jsem
se jich zeptal, jestli chtějí a oni kupodivu chtěli. Takže následovalo další
kolo koupování doutníků… Šli jsme
všichni 3 (to už jsem se cítil celkem bezpečněji) jako ovce za chlapíkem do míst,
které mi začly být celkem povědomé, až jsme došly k úplně stejnému domu. Tam už
jsem já dovnitř nešel, mých 50 doutníků v tašce už mi stačilo. Kluci vylezli ven z baráku asi po 10 minutách s blaženým úsměvem a igelitkama v ruce. Takže
směrem k autu jsme se pak už vraceli spokojení všichni tři.
Šli jsme
okolo celkem hodně luxusního hotelu, s vidinou internetu a možnosti připojení
Tomáše do matrixu a vyřešení problému jsme vlezli dovnitř. Obrovská vstupní
hala, která zároveň sloužila jako restaurace, nádhera. Našli jsme místo, kde
měl být internet, ale fronta turistů na něj, žádný člověk, který by obsluhoval,
nám napovělěy, že tudy cesta nevede. Takže jsme se vypoklonkovali ven a došli k
autu, zaplatili 1 CUC za parkování a vyrazili směrem k pevnosti, kterou jsme
ještě chtěli stihnout prohlédnout. 
Po
prohlídce pevnosti jsme jeli zpět na náš hotel s tím, že ještě stihneme oběd.
Bylo to divné, oběd měl být do 3 hodin, my dorazily v 14:30 a už tam bylo
zavřeno (stále jsme nevěděli jsme, že máme o hodinu posunutý čas proti
aktuálnímu), tak jsme to vyřešili rumem na baru :). Nicméně jsme si zjistili kolik je
zrovna aktuální čas a seřídili si hodinky…..od teď u bude všechno v pohodě, už
žádné časové anomálie.
Den třetí – 6. Listopad 2011
Z hotelu vyrážíme v 11:00. Následoval nákup vody a
sušenek v Supermerkato - pořád nechápeme
k čemu jsou CUP - ale máme je.....a to je důležité. :)
Z Havany jsme vyrazili směrem Viňáles. Plánů, kde se
cestou stavit bylo spousta, ale vše se nějak samo změnilo. Jedeme si takhle po dvouproudé
dálnici, kde občas předjíždíme jezdce na koních, občas vyhýbáme koňským povozům
jedoucím v rychlém pruhu v protisměru, až najednou jsme museli
zastavit, protože nám jeden černoch skočil téměř pod auto, aby nás zastavil.
Celkem vylekaní jsme zastavili, abychom zjistili, co se děje. No ještě
s druhým borcem lítal okolo rozbitého auta a prosil nás, jestli by jsme ho
nesvezli, že se potřebuje dostat pro pomoc, aby mohl opravit to rozbité auto.
No jsme dobráci od kosti, takže jsme ho vzali. Uměl celkem anglicky, tak jsme
začali poměrně svižně konverzovat, ptali jsme se ho na kde co a on nás taky.
Snažili jsme se například zjistit, co můžeme kupovat s CUPy, zjistili
jsme, že maximálně banány u cesty (což se nám později opravdu podařilo), jinak
nic moc. No hlavně, že jich máme hodně :). Černoch byl velice
přátelský , ale když jsme se ho ptali, kam chce svést, tak odpověděl otázkou,
kam jedeme. To bylo trochu divné. Tak jsme řekli, že jedeme buď do Pinar Del
Rio nebo do Viňáles, že ještě nevíme. Tak nám odpověděl, že je mu to jedno, že
s námi pojede buď do Pinar Del Rio nebo do Viňáles, že
v v prvním má rodiče a v druhém manželku. To už nám začalo být
trochu divné. Pak nám nabídnul, že cestou, kterou jedeme je zajímavá tabáková
plantáž, že nás tam vezme a zařídí exkurzi. To už nám začalo svítat, o co jde.
Borec byl dohazovač, který za záminkou svezení, kvůli opravě auta navedl
důvěřivé turisty na domluvené atrakce. Nicméně tomuto jsme se nebránili,
protože v Havaně byla fabrika na doutníky zavřená, takže jsme to vlastně
uvítali.
Exkurze na tabákové plantáži byla úžasná, chlapík, který nás
tam provázel uměl výborně anglicky (rozhodně lépe než my :) )
a hned na začátku jsme s Tomem dostali testovací COHIBU (která se
rozměry rozhodně nedala srovnávat s tím, co jsme koupili
v Havaně). Po asi 1,5 hodině
opravdu zajímavého výkladu a prohlídky polí, závlahy, sušárny a reálné ukázky,
jak se doutníky balí najednou Tomáš začal měnit barvy. Sice jsme měli
z hotelu v Havaně trochu tréning se zakoupenými doutníky, ale
s tím, co jsme právě kouřili se to vůbec nedalo srovnávat. Průvodce si
hned všiml, že je Tomovi blbě a zajistil sklenici vody. Jakmile se chtěl Tomáš
napít, hned ho zastavil a řekl mu, že rozhodně nepít, jen si vypláchnout ústa,
vyplivnout a pak namočit krk. Udělal jsem preventivně totéž, zafungovalo to, Nezkolabovali jsme :).
Nakoupili jsme tam několik, sice dražších, ale rozhodně větších a kvalitnějších
doutníků než v Havaně.
Po této
exkurzi jsme pokračovali směr Viňáles a tak nějak přemýšleli, jak se tam
černocha zbavíme, protože následovalo nabízení nejlepšího ubytování, kde budeme
chtít. No dojeli jsme do Viňáles a vysadili borce na autobusové
zastávce. Myslíme si, že sednul rovnou na v opačném směru přijíždějící
autobus a valil zpátky na dálnici lovit další turisty.
Protože bylo dost hodin, tak jsme řešili, co dál, najít si
ubytko ve Viňáles (taková vesnice) nebo se vrátit cca 20km do Pinar Del Rio,kde
spíš něco seženeme a bude větší výběr. Varianta B zvítězila.
Pro změnu řídil pořád Pája a moc se s tím nepáral. Při
předjíždění na nás místňáci najednou mávali, což se nám doposud nestalo, no
bylo to tím, že se tam předjíždět nesmělo a kousek dál byly policajti, kteří
museli vidět ty pokusy o předjíždějí. Samozřejmě nás zastavili. Něco se nás
zeptali, odpověděli jsme „Do You speak English?“ a ukázali nám, že máme jet…
Prý i teplá voda teče. Na Kubě se většinou teplá voda řeší
elektrickým ohřívačem přímo na konci sprchy, k tomu většinou vedou
obyčejné dráty spojené jen svázáním k sobě a omotané izolační páskou (není
pravidlo) a jistič bývá většinou přímo ve sprše. Ten den Tomáš sprchování
vzdal. Chtěl to zkusit, ale když pustil vodu a nad hlavou mu to začalo jiskřit,
tak to prostě nedal :).
Pan domácí
nám udělal luxusní mochito, asi nejlepší co jsme měli z celé Kuby.
K večeři jsme si dali Langustu a kuře plus spousta
ovoce, které jsme ani neuměli pojmenovat, džusy, smažené banány, rýže. Prostě
paráda. Chutnější než na hotelu. Žranice.
Večer jsme vyrazili do města, bylo nám doporučeno, že máme
jít na kabaret, který ale začínal až v 23h a byl 2km daleko, na to jsme už
neměli sílu, takže jsme se jen prošli po městě a skončili na FACEBOOKU (tak
jsme od této chvíle říkali každému náměstí večer). Tam se schází místní
domorodci, aby pokecali a později pak třeba vyrazili někam za zábavou. Tento
večer jsme potkali velice zajímavého Kubánce. Jmenoval se Yosvani, ale my jsme
mu říkali Jakomo. Dal nám spoustu rad, jak věci fungují na Kubě. Byl to první
Kubánec, kterého jsme potkali a který po nás nic kromě informací, jak to
funguje u nás nechtěl. Dokonce nám dal na památku 3 CUPy (protože je na nich
jejich slavný Chegevara). Popisoval nám, jak Kubánci žijí, kolik je na Kubě
průměrný měsíční příjem, potvrdil nám, že za CUPy, které jsme si vyměnili asi
fakt nic moc nekoupíme. Nás se ptal, kolik u nás stojí auto, jestli je povolené
porno, jestli máme doma DVD apod. My jsme nevěřícně poslouchali jejich situaci
a on zase nechápal, co je všechno možné u nás. Pavel se mu např. marně snažil
vysvětlit, že DVD už je u nás na ústupu a nahrazuje ho BlueRay. To vůbec
nepobral.
Jakomo nám řekl, že předtím doporučený kabaret není
v podstatě nic moc, že lepší je jít na disko a to je dnes stejně zavřené,
tak jsme šli spát…
Den čtvrtý – 7. Listopad 2011
Ráno snídaně u domácích byla super, spousta džusu a ovoce,
které jsme vůbec netušili, že existuje. Zaplatili jsme ubytování, nasedli do
auta a pokusili se nastartovat…..nic,
nechytlo to, po 10tém pokusu jsem začal i já (normálně kliďas) být
trochu nervózní, po 20tém pokusu a túrování motoru na plné pecky jsme jej
nastartovali, pravděpodobně šlo o nějaký horší benzín, se kterým jsme auto
dostali už v Havaně. Ono celkově se to auto už od začátku chovalo divně.
Nejdřív jsme si mysleli, že Pavel dlouho neřídil a bere expedici Kuba jako
kondiční jízdy, protože jeho rozjezdy tomu napovídaly :), ale pravdou bylo, že se ten
motor fakt choval divně, spravilo se to až tak pátý nebo šestý den nějak samo.
Vyrazili jsme směr oblast Viňáles,
což je malebná krajina s vápencovými skalami a městečko Viňáles
se nachází přímo uprostřed. Zdejší tabákové farmy dodávají ten nejlepší tabák
do kubánských továren.
Zvládli jsme prohlídku jedné jeskyně Cueva
del Indio, kterou by jsme si příště asi i odpustili.
Udělali jsme pár fotek údolí a pokračovali jsme dál na sever na naši první pláž - Playa Cayo Juites.
Zvládli jsme prohlídku jedné jeskyně Cueva
del Indio, kterou by jsme si příště asi i odpustili. Udělali jsme pár fotek údolí a pokračovali jsme dál na sever na naši první pláž - Playa Cayo Juites.
Chtěli jsme tam dojet směrem od Viňáles
severní cestou, ale po té, co cesta ztratila asfalt a změnila se v děravou
polňačku jsme Pavla přehlasovali a vrátili jsme se zpět do Viňáles
a na pláž jsme se vydali jihozápadní cestou, zajížďka asi 40km, ale byl tam
asfalt.
Cestou jsme se u zapadlé vesnice zastavili u stánku
s banány a udělali náš první opravdu výhodný nákup. 20 banánů za 20 CUP,
tj. cca 16 Kč. Konečně víme, na co ty CUPy jsou. Můžeme si koupit klidně celý
kamion banánů, protože jsme vyměnili asi trochu moc. Neuvěřitelně chutné
banány, oproti těm co běžně známe, vzhledem byly kratší a tlustší, chuťově
úplně jiné, sladší.
Pláž se nachází na poloostrově, na který jsme museli dojet
přes umělý násyp, na kterém na začátku vybírali vstupné a kontrola policie, ti
spočítali, že jsme 3ks a něco mleli španělsky, na náš obvyklý dotaz: Do you
speak English? Nám odpověděli asi jediné, co uměli anglicky: OK, GO.
Když jsme dojeli k pláži, tak další platba za
parkování. Docela pěkný bar, pár slunečníků a lehátek byly jediné známky po
civilizaci a dál už jen cca 5km naturální pláže se suchými kmeny od stromů a
keřů v nádherně bílém písku. Procházka po pláži byla fajn, ale ještě lepší
bylo zabrat si lehátko (další placení) a počkat až nám někdo donese mochito.
Takto vegetit jsme tam vydrželi aspoň 4 hodiny, no a protože se jednalo o naše
první plážování, tak se samozřejmě Tomáš s Pavlem docela slušně spálili a
pak trpěli aspoň další 3 dny. Poznatek: mochitem se dá namazat, ale slunko stejně
spálí.
Den pátý – 8. Listopad 2011
Auto ráno nastartovalo, jak mělo a Pavel se pořád učil
rozjezdy :).
Tento den
byl ve znamení dlouhatánského přejezdu Pinar Del Rio – Varadero - Santa Clara.
Cestou na tento poloostrov jsme zaplatili nějaké vstupné (už
nevím kolik), a jeli jsme asi 20km okolo celkem hezkých hotelů, do kterých se
nedalo autem vůbec vjet, pokud by jste se teda náhodou nechtěli ubytovat.
Nakonec jsme asi po půlhodině hledání a ptaní se vrátných u jednoho hotelu
(opět se ukázala moje skvělá španělština z letadla) našli jednu cestu mezi
hotely, kterou se dalo dojet téměř až k pláži. Pláž pěkná, voda taky, ale
bylo to tam takové už hodně komerční, kdybychom věděli, co nás čeká následující
dny, asi by jsme se nezdržovali, nicméně dobré 2 hodinky jsme tam grilováním se
a koupáním strávili. Bylo to hezké, ale že bych to musel vidět znovu…… Varadero
není Kuba, je to prostě letovisko, hlídané ochrankou u každého hotelu.
Cesta z Varadera směrem do Santa
Clara byla celkem zajímavá, schválně jsme nenajeli až na dálnici, ale jeli
jsme severnější cestou, která byla paralelně s dálnicí. Zajímavé to bylo
tím, že jsme projížděli menšími městečky a vesnicemi a měli jsme možnost
nahlédnout, jak žijí Kubánci na venkově.
Cestou jsme v jednom takovém městečku jménem Santo
Domingo zastavili, že si dáme oběd, no už to byla v podstatě večeře.
Našli jsme tam úžasný paladar na střeše jednoho domku. Muselo se tam vylézt po
dvou celkem strmých schodech, ale velice mile nás překvapilo, jak to tam bylo
hezké a čisté.
Celkem milá obsluha, která neuměla vůbec anglicky. Tak jsme
si objednali zase langustu, to už jsme znali, k tomu hromada příloh. Nebyli
jsme tam sami, u vedlejšího stolu seděl nějaký místní bos (usuzovali jsme tak
proto, že měl tričko LACOSTE a venku zaparkovaný chevrolet z 55 roku
minulého století :) ) s kubánskou kráskou a
byl vůči nám celkem komunikativní, anglicky uměl taky prd, ale i tak jsme
docela pokecali. Vysvětloval nám, jak se správně jí langusty a poradil nám
zajímavé kombinace chutí, např. limetka s jukou. Jídlo bylo fantastické,
fakt super, bylo toho i hodně a na Tomáše až moc, takže zkusil místní WC.
Vrátil se s celkem ztuhlým úsměvem a větou, že kdyby to viděl předtím, tak
si rozhodně jídlo tady neobjedná. Šel jsem tady taky na průzkum a opravdu, to
jsem ještě neviděl.
Rozhodně se na tomto WC bez dveří, které bylo vlastně taky
na té střeše, ale za restaurací vzadu, nedalo jít na „velkou“, protože to
vypadalo tak, že v úrovni kolen bylo ke zdi přišroubované umyvadlo,
kterého odpad končil nevím kde. Pro chlapy OK, ale jak to tu zvládly ženský
netuším.
Dalším úkolem po vykonání „malé“ potřeby bylo umýt si někde
ruce. Cestou zpět bylo takové malé umyvadlo, to bude ono….ale nevede
k tomu žádný přívod vody. Začala to být už celkem bojovka. Ale na mě si
nepřijdou, o 2m dál jsem zahlédl 2 barely, do kterých byla svedena dešťová voda
a u nich byl položený malý hrnek. Takže postup jasný, nabrat vodu do hrnku,
přenést k umyvadlu, tam se opláchnout a vrátit hrnek. A pak, že tu
pokulhává hygiena :).
Co bylo ale
pozitivní, kromě dobré večeře, byl i fakt, že se nám tu podařilo
zaplatit v CUPech, takže nejen na banány…..
Do Santa Clary jsme dorazili v podvečer a díky knižnímu
průvodci jsme jeli celkem na jisto k jednomu vyhlášenému ubytování,
samozřejmě bylo obsazené, ale chlapík uměl výborně anglicky a celkem ochotně
nám vytelefonoval (což se později ukázalo jako naprostý standard) jiné ubytování,
které bylo na kubánské poměry taky velice slušné.
Večeři u domácích jsme neřešili, měli jsme ještě dost
z paladaru a večer jsme vyrazili do centra města. Prošli jsme celkem pěkný
bulvár (tady nás překvapilo celkem hodně obchodů, který se zdály slušně vybavené,
ale měly zavřeno) a došli jsme až na facebook, tedy na hlavní náměstí. Chvíli
jsme tam zevlovali a najednou slušíme zajímavou muziku, na kraji náměstí
v podloubí jednoho krásného koloniálního domu si parta vysokoškoláků
rozbalili svoje HI-FI nádobíčko a spustili naprosto úžasný karaoke koncert,
střídali se tu asi 4 skupiny mladých raperů. Skvělá atmosféra, spousta lidí,
vše zadarmo, jen pro radost. Pro nás jeden z opravdu hodně silných
zážitků.
Přikládám videa natočená na IPHONE, kvalita nic moc, ale pro
nastínění atmosféry stačí.
Skončilo to asi za hodinu, tak jsme se přesunuli na další roh facebooku do malé hospůdky, kde hrála živá kapela chlapíků, kteří už měli těsně před smrtí, podle vzhledu mohli mít klidně 100 let. Hráli skvěle, ale co nás dostalo, že stejně starý pár tam celkem svižně tančil nějakou salsu.
Následovala návštěva místní diskotéky (na doporučení od našeho domácího), kde jsme zhlédli pěvecké a taneční (latinsko americké tance) vystoupení. Bylo to celkem pěkné, ale měli tam těžce překlimatizováno, takže jsme docela brzo vypadli. Vraceli jsme se zpět na ubytování přes náměstí, stále to tam žilo, ale co bylo zajímavé je, že tam bylo spousta policistů, opravdu hodně. Ale ani to nezabránilo 2 lehkým děvám, aby se za nás pověsily a sledovali nás až k našemu ubytování. Zvládli jsme to….utekli jsme :).
Den šestý – 9. Listopad 2011
Ke snídani ovoce guayaba (nevíme, co to je, ale dalo se to)
a koktejl s limetkou.
Odjezd ráno směr Trinidad, přes národní park Topes de
Collantes. Přejezd krátký, ale cesta hrozná, takže to trvalo déle než jsme
čekali, nicméně výhledy, které jsme v N.P. viděli nám byly dostatečnou
odměnou za nekvalitní cestu.
Auto jsme zaparkovali na hlídaném parkovišti a následovala
asi 3km túra z kopce džunglí, než jsme došli k vodopádu. Asi 50m pod
vodopádem bylo možnost se i docela příjemně vykoupat v kaskádě.
Doporučuji. Cesta zpět byla stejnou cestou, ale do kopce. Tam nás Tomáš málem
uhnal, nasadil tempo závodního hřebce :). Takže jsme na něj
s Pavlem, na dobře načasovaných občerstvovacích zastávkách, pravidelně
čekali. Přežil to, ale už s ním ten den nebyla řeč :).
Zbývalo nám asi 20km do Trinidadu. Cesta hodně rozbitá, ale
šlo to. Cestou jsme koupili čerstvé banány. Tentokrát chutnali stejně jako ty,
co se dováží do ČR.
Příjezd do Trinidadu
byl ve znamení otravných JINETEROS, hlavně na začátku města, kde se projíždělo takovým
„gétem“ (náš interní název pro okraje měst s rozbitými domy) zkoušeli to
na nás různými způsoby, např. nás zastavili s oficiální cedulí, že nesmíme
bez poplatku dál do města (ty jsme odbyli s tím, že už jsme tam ubytovaní)
nebo nás chtěli zastavit, že máme něco s kolem u auta (jeli jsme dál i
s údajně rozbitým kolem), když už jsme ani nezpomalovali při jejich
pokusech zastavit nás, tak za námi utíkali a bouchali nám do oken auta, docela
legrace.
Ubytovat jsme se pokusili podle knižního průvodce, ale opět
bylo plno, nicméně majitelka nelenila a začala telefonovat. Po 10tém telefonu,
kdy nic volného nenašla jsem začal být trochu nervózní, protože to vypadalo, že
turisti nám všechny CASA obsadili. Následovalo
ještě asi 5 telefonů a nic. Nakonec paní domácí poslala manžela ven a ten se za
chvíli vrátil s tím, že nám sehnal ubytování u jejich souseda, hned
naproti jejich domu. Takže sousedské vztahy na Kubě fungují stejně jako
v ČR. Sousedovi pomohli, ale až když nebylo kde jinde. Ubytování to bylo
dobré, obrovský pokoj, 3 velké postele, čistá koupelna, kde teplá sprcha
neprobíjela, prostě luxus. Cena taky hodně slušná, 30 CUC za celý pokoj.
Dokonce to bylo první ubytování, kde jsme dostali vlastní klíče i od vstupu do
domu, tzn. nemuseli jsme zvonit při večerním návratu a budit domácí (i když to
nikdy nebyl problém).
Trinidad je hodně pěkné město, večer teda plné otravných
jineteros, kteří se vám snaží doporučit opravdu nejlepší a nejlevnější
restauraci ve městě apod. Vždy jsme se jim ubránili a restaurace si vybírali
sami. Kousek nad hlavním náměstím se nachází tzv. Casa
De La Musica, kde se každý večer konají živé koncerty kubánských skupin.
Předtím na place tancují místní (opravdu ale parádně) , ale i někteří odvážní
turisti salsu.
Den sedmý – 10. Listopad 2011
Tento den jsme si naordinovali klid na pláži u karibského
moře, konkrétně na pláži Penisula
Ancón, která se nachází asi 10km pod Trinidadem. Tady se nám hodně líbilo,
minimum turistů, chlapíci z ochranky nám nosili Cuba Libre a Mochitos,
takže to nemělo chybu.
Večer jsme strávili opět na náměstí v Casa De La Musica
a bydleli ve stejném ubytování.
Den osmý – 11. Listopad 2011
Není lehké psát tento cestopis, je to skoro měsíc, co jsme
se vrátili z Kuby a já teprve píšu osmý den, co jsme prožili na Kubě.
Navíc to píšu v Itálii ve Val Gardéně na lyžovačce, kde rozdíl teploty
proti Kubě je cca 45 stupňů, brrrrrr.
Takže k osmému dnu, ten byl zase přesunový, hodně času
v autě, V plánu byl přesun Trinidad - Santiago de Cuba, pan domácí
nás před cestou varoval, že autobusem tato cesta trvá minimálně 12hodin autobusem a autem
10 hodin, no my jsme to dali nakonec za 8 hodin, prostě Pavel se konečně naučil
rozjezdy a vůbec prostě mazal dost rychle :).
Zapomněl jsem napsat jednu věc a to, že celou dobu, co jsme
trávili v autě jsme měli zapnutou klimatizaci na 26 stupňů, abychom neměli
moc velké teplotní rozdíly při opuštění vozu (nevyšší teplota venku byla ovšem
34 stupňů) ale hlavně jsme měli neustále zapnutou vnitřní cirkulaci vozu,
protože jinak to nejde. Neustále jedete za nějakým náklaďákem, kterému se
z výfuku valí hrozný dým, jednou opravdu nebylo ani vidět samotné auto, ze
kterého dým vycházel.
Dorazili jsme do Saniaga, ubytování zase až na podruhé. Na
poprvé jsme to zkusili podle průvodce, ale bylo plno, nicméně pan domácí zase
žhavil telefon a našel nám něco dalšího (asi 10tý pokus). Přijel pro nás
chlapík s Moskovičem (tak říkají starému známému Moskviči, ujistil nás ale,
že všechny auta, co na Kubě ještě jezdí mají motor z Lady, včetně Moskoviče).
Večer jsme vyrazili do města prozkoumat noční život Santiaga
a najít nějakou restauraci vhodnou pro 3 hladové Čechy. Prošli jsme půl města, viděli spoustu restaurací a paladarů,
ale nějak jsme se nemohli shodnout, kam zalezeme, nakonec jsme skončili
v restauraci, kterou jsme jako jednu z prvních vynechali s tím,
že se tam vrátíme, když nikde nic jiného neseženeme. Ale nelitovali jsme,
vařili dobře. Po večeři následovala prohlídka večerního Santiaga a jak jsme se
tak spolu bavili, tak najednou slyšíme: „ahoj“, ohlédneme se a cca 60 ti letý
černoch na nás začal mluvit docela dobře česky, tak jsme se s ním dali do
řeči. Jmenoval se Pedro a ukázalo se, že pár let dělal v ČR (někde u
Budějovic), pamatoval si český jazyk, české pivo i guláš, byla s ním
sranda.
Další akcí byla návštěva podniku, kde měla hrát kubánská
muzika. Vstupné bylo 5 CUC, což je dost, ale chtěli jsme to vidět. Byla to
chyba, hrozné, muzika sice dobrá, ale bylo to tam plné turistů, úplně narváno,
tak jsme se fofrem vypadli ven. Popošli jsme jen kousek od tohoto podniku a
oslovil nás jeden Kubánec, jestli panimájem parůsky. Odpověděli jsme mu
anglicky a dali jsme se do řeči. Docela zajímavej týpek, kuchař, uměl 5 jazyků,
opět jsme dobře pokecali, vyrušila nás jen jedna šlapka, která po nás chtěla,
abychom ji vzali do toho podniku s muzikou. Pavel dostal nápad, že jí dáme naše
už nepotřebné vstupenky, dali jsme jí všechny 3 ks. a ta byla šťastná jak
blecha. Kuchař to nazval nějak jako, že slečna dnes vyhrála v loterii.
Vydali jsme se potom na další průzkum města směrem od
centra, tam nás v jedné uličce zaujala hudební produkce, která byla hodně
nahlas. Ukázalo se, že je to nějaká soukromá párty v normálním bytě, takže
jsem jen prošli okolo, i když nás Kubánci zvali dovnitř. Cestou zpět už bylo
vidět, že párty končí, protože z bytu odcházelo hodně mladých. Asi poslední
kdo z toho bytu vylezl byl jeden černoch, v ruce měl ještě kelímek
s rumem a dal se s námi hned do řeči. Ukázalo se, že je to poměrně
vzdělaný člověk, znal dokonce historii Česka a Slovenska. Byl to bývalý trenér
šermu, takže měl docela procestovanou evropu. Byla s ním neskutečná
sranda, když jsme se např. ptali, co to bylo za soukromou párty, tak nám rázně
vysvětlil, že na Kubě neexistuje „privat party“ , ale každá párty je „for
everybody“. Nebo když jsme se bavili o rozdílu teplot na Kubě a v Česku,
tak nám zase vysvětlil, že kdyby bylo 0 stupňů na Kubě, tak „everybody death“ :).
Den devátý – 12. Listopad 2011
Tento den byl ve znamení přejezdu ze Santiága de Cuba až do Baracoa. Cestou jsme projížděli přes město Guantanamo a marně jsme se snažili vyfotit u cedule s názvem města,
protože hned vedle byly nějaké kasárna a jen co jsme zastavili auto a vylezli
z něj, už po nás šli vojáci, že tam nesmíme stát a musíme odjet.
Raději jsme neprotestovali.
Několik kilometrů za městem Guantanámo nás zastavila vojenská
hlídka. Bylo to zrovna v místech, kde jsme byli asi nejblíž vojenské
základně. Následovala pouze prohlídka dokladů a v pohodě nás pustili jet
dál.
Cesta do Baracoa vede přes hory krásnými serpentýnami
s nádhernými výhledy na džungli. V jedné ze zatáčce, kde bylo
odpočívadlo jsme se s Pavlem chtěli vystřídat v řízení. Během chvíle
jsme byli obklopeni Kubánci, kteří nám nutili banány, mandariky a kafe. Koupili
jsme od nich jak banány, tak mandarinky a nakoec i to kafe. Aspoň jsme se zase
zbavili pár CUP. Sranda byla, když k nám přijelo druhé auto a ukázalo se, že
jsou to policajti. V tu chvíli všichni ti prodejci najednou zmizeli někde
do džungle. Jakmile policajti odjeli, byli v okamžiku zpět.
Po příjezdu do Baracoe jsme se pokusili ubytovat podle
průvodce u člověka, co měl kromě ubytování i vyhlášenou soukromou restauraci.
Měl obsazeno, tak jsme si aspoň na večer domluvili k večeři čerstvou rybu
(mimochodem byla luxusní, pravděpodobně mečoun, ale to jen typujeme).
Ubytování nám nakonec domluvil u jeho sestry a vyrazili
jsme na výlet na 20km po drsné cestě vzdálenou pěknou pláž. Pláž začíná u
takové „cikánské“ osady. Byl tam docela bordel, plechovky na zemi, dokonce i
stříkačka s jehlou, mohli by tam občas uklidit. Toto opravdu kazilo dojem
jinak celkem hezkého místa. Pláž dál pokračovala asi 5km. Tam už to bylo čisté
a přírodní, nedotčené.
Následovala cesta zpět, luxusní předem domluvená večeře,
doutníčky na terase a pak prohlídka městečka, kde jsme na náměstí
v normální restauraci koupili 0,7l rumu a petku coly za 5 CUC. Když jsme
viděli tu cenu, tak jsme to všechno vzali raději 2x.
Zakoupený rum s kolou jsme hned po příchodu do našeho apartmánu otestovali na naší terase s výhledem na ulici v kombinaci z Havany zakoupenými doutníky.
Den desátý – 13. Listopad 2011Den začal celkem chutnou snídaní od paní domácí, po které jsme pokračovali až do poledne intenzivním spánkem. V poledne jsme odjeli opět na pláž jako předchozí den, kde jsme mělli v plánu odpočívat a relaxovat. Plán splněn. Jen s cuba libre jsme to tentokrát nijak moc nepřeháněli, přece jen jsme z předchozího večera měli ještě dost. Zřejmě proto se na nás místňáci trochu naštvali a výsledek si přečtete níže. Byla to celkem příjemná koupačka i opalovačka, dokud nedorazil tropický déšť. Ono celkově v této mikroklimatické oblasti dost často pršelo, ale přitom bylo pořád vedro. Před dešťěm jsme se schovali pod děravý slunečník a čekali až přejde. Mezitím jsme pozorovali, jak po pláži pobíhají místní psi a domácí prasata, toto opět kazilo atmosféru jinak docela hezké pláže.
Cesta zpět vedla po oblíbeném tankodromu a Pavel to docela mazal. Cca po 5 km jsme začali cítít, že je něco špatně a taky že ano. Prázdná guma.Takže jsme vyměnili za rezervu a začali řešit, kde v těchto zapomenutých končinách vyřešíme opravu defektu. Podle informací, které jsme dostali z půjčovny byl nejbližší autorizovaný pneuservi vzdálený cca 300 km v Guantanámu. Tam se nám jet rozhodně nechtělo, takže jsme to zkusili pořešit v Baracoe. Dali jsme dotaz na našeho kuchaře (místo, kam jsme chodili na večeři) a ten řekl, že něco vymyslí. Tak jsme jeli na náš apartmán a hned jak jsme přijeli už nás paní domací vítala s tím, že ví, kam to máme jet opravit. Snažila se nám to španělsky vysvětlit, ale to jsme nedali, takže nakonec tam odjel Pavel se sousedovic 10tiletým klukem, který podle toho jak byl šťastný jel poprvé v passatu nebo možná dokonce v autě :-)
Domluva byla taková, že se kolem 20té hodiny stavíme pro opravenou pneumatiku, což nám celkem ladilo s naplánovoanou večeří. Takže cestou na večeři jsme se pro gumu stavili, byla to taková místní kovárna nebo co, nechápu, jak to chlapík dokázal vubec dostat z disku a ani jak to opravil, protože kromě menšího proražení gumy tam byli i 3 hřebíky, zřejmě od naštvaných borců z pláže, že jsme jim neudělali velký kšeft. Oprava stála asi 10 CUC, takže pohoda.
Večeře byla luxusní, objednali jsme si už dopoledne cestou na pláž, že večer chceme chobotnici a stálo to fakt za to, lepší jsem nikdy nejedl...
Po večeři jsme si šli trochu odpočinout a poté vyrazili na místní diskotéku, kde proběhly nějaké pokusy o salsu, jinak ale klasika, hodně rumu a koly, hold poslední večer v Baracoa jsme to dost roztočili :-).
Den jedenáctý – 14. Listopad 2011
V Holigunu jsme si našli celkem rozumné ubytování s tradičně studenou sprchou, kterou už opravdu neřešíme. Následovala prohlídka města, nějaká večeře. Mě ten večer skolila chřipka, takže klid na lůžku. Tomáš s Pavlem navštívili nějaký nóbl klub, kam je nechtěli pustit v kraťasech, takže se museli převléci. Ale vevnitř prý nic moc. Jen místní smetánka a nikdo se s nimi nechtěl bavit.
Den dvanáctý – 15. Listopad 2011
Hned ráno po snídani u domácích jsme se vydali na Playa Coco (pár kilometrů od Playa Santa Lucia) a byla to fakt paráda. Krásná prázdná pláž (jen pár domorodců), na pláži dokonalej bar a ještě lepší barman :-), nenechal nás vůbec vydechnout. Ceny příznivé, takže nebylo co řešit. Hned vedle pláže je malá vesnička, kde nás domorodci zvali k sobě na oběd na čerstvé ryby. Chvíli jsme to zvažovali, ale nakonec jsme zůstali u baru...
Odpoledne cestou zpět z pláže jsme jeli jinou cestou okolo krásných slanisek.
Vydali jsme se směrem do města Moron, kam jsme dorazili až za tmy, což pro nás byla nová zkušenost a adrenalinový zážitek. Ono cestovat na Kubě po setmění chce fakt odvahu, protože když už auta v protisměru svítí, tak jen dálkovými světly, není vyjímkou potkat neosvětlené povozy, kola bez odrazek, psi apod.
Ubytovali jsme se a vyrazili do města na večeři do pravé kubánské restaurace hned na náměstí. Jen jsme dosedli, tak za námi přišel policista, aby nás upozornil, že špatně parkujeme a poprosil nás o přeparkování (představil jsem si naše policajty, jak by mě prosily, abych si přeparkoval, že blbě parkuji :-) ).
V restauraci jsme měli ještě jednu storku. V jídelním lístku byly napsané ceny, ale nebylo tam psáno, jestli v CUC nebo CUP. Když jsme se zeptali, v jaké měně to je, tak odpověď byla, že v CUP. Tak jsme objednávali a jedli a objednávali a jedli, až už jsme nemohli. Když nám to pak spočítali, tak to vycházelo dohromady v prepoctu na 120 Kc. Bylo nám to divné až do okamžiku, kdy odmítli vzít CUP a chtěli jen CUC. Ukecat jsme to nezvládli, protože jejich angličtina byla stejně slabá jako naše Španělština :-). Takže se z toho vyklubala naše nejdražší večeře na Kubě. Tomáš se ale dokonale pomstil. Kdyz se vrátil z WC, tak nám oznámil, že takoto čisté WC na Kubě ještě neviděl a šel znovu, aby to dokončil. Zvládl to komplet, až na spláchnutí :-) . Cestou zpět k našemu ubytování jsme potkali hodně otravných žebráků. Toto město nás nijak zvlášť nenadchlo.
Den třináctý – 16. Listopad 2011
Přejezd na Cayo Coco, cože je celkem pěkná pláž, ale Playa Coco byla hezčí.Cestou na pláž jedna zajímavost v podobě zúžené vozovky z důvodu sušení obilí na jedné půlce silnice.
K obědu výborná ryba v restauraci u pláže a následoval přejezd zpět do našeho známého Trinidadu. Opět Trinidad jsme zvolili, protože byl relativně po cestě zpět, líbily se nám tam večerní vystoupení na náměstí a krásné koupání v Karibiku.
Den čtrnáctý – 17. Listopad 2011
Pohoda na pláži Ancona. Vzpomínám si na 20 kelímků piva s Tomášem za 10 CUC :-)
Večer opět koncert v Trinidadu, ale tentokrát jiné skupiny.
Den patnáctý – 18. Listopad 2011
Přejezd do Havany, během něhož jsme se pokusili zpestřit si cestu offroadem v džungli, ale Passat má své limity a ty jsme našli. Cestou zastávka ve vesnici myslím, že se jmenovala Minicaragua na místní pizzu ze stánku za 5 CUP. Byla vyborná, dávali jsme si ji na stojáka vedle stánku. Spolu s námi tam stálo dost domorodců, pro které jsme asi vypadali jako exoti, podle mě jsme byli první turisti, co si v takto zapadlé vesničce zašli na stojáka na pizzu.
Dál jsme pokračovali do Santa Clara, kde jsme se pokoušeli najít benzínku, protože až do havany by nám to co zbylo v nádrži nestačilo. Po půlhodině marného hledání jsem se odhodlal zeptat. Pavel zastavil, já stáhl okénko a plynou španělštinou jsem se zeptal kolemjdoucího domorodce: "Buenos días, señor. Por favor. Dónde está gasolína? " Chlapík mi plynou španělštinou něco odpověděl. Sledoval jsem jen ruce a akcent, vůbec jsem nerozumněl. Když se mě kluci zeptali kudy dál, tak jsem fakt nevěděl, nicméně řekl jsem, že asi rovně a po 500m doprava. Takto jsem po pár kilometrech zopakoval dotaz ještě 2x a nakonec jsme benzínku našli. Měl jsem ze sebe fakt radost :-).
Odpoledne jsme dorazili do našeho známého hotelu u Havany. Následovalo All inclusive ala Cuba v podobě hodně rumů u bazénu.
Večer jsme dali večerní prohlídku Havany a musím říct, že když je tma, tak centrum vypadá mnohel lépe než ve dne. Není vidět špína a osvětlené jsou jen opravené domy.
Den šestnáctý– 19. Listopad 2011
Poslední dopoledne jsme strávili v hotelu, potom ještě na chvíli prohlídka Havany a následoval přejezd na letiště. A po odbavení, kde se zasekly pásy na zavazadla (prý se to tam stává) už nás čekalo jen poslední překvapení v podobě výpadku všech světel v odletové hale, svítila jen nouzové. Trochu jsem měl strach, abychom vůbec ten den odletěli, když jsou problémy s elektrikou, ale nakonec výpadek trval jen asi 15min a my potom bez problému nastoupili do letadla a odletěli směr Paříž, kde nás nemile překvapila zima, která tam byla.
Kuba byla super, někdy se tam určitě vrátíme :-)
ODKAZ NA KOMPLETNÍ FOTOGALERII ZDE
Žádné komentáře:
Okomentovat