Den první – 4. Listopad 2011
Let z Prahy do Paříže proběhl bez problémů. Už
v Praze na letišti při odbavování jsme si všimli tří holek, které mluvili
něco o Kubě, tak jsme odhadovali, že budou mít asi stejnou cílovou destinaci. Přistáli
jsme někde dál od terminálů, takže jsme z letadla vystupovali po
schodech dolů na zem a autobusem jsme se museli (cca 10 minut) posunout k terminálu.
Let z Paříže do Havany už tak bezproblémový nebyl, protože když už jsme
měli startovat, tak nás vrátili zpět, kvůli nějakým tech. problémům
s letadlem, nakonec po 2hodinovém šibování s letadlem jsme vzlétli.
V Havaně obrovská fronta na imigračním, kde jsme se
dali do řeči s holkama z Prahy. Měla je na letišti čekat nějaká
Kubánka co umí česky a v plánu měli strávit 2 noci v Havaně (stejně
jako my) a pak týden na Varaderu grilovačka. Imigračním jsme prošli
v pohodě, stejně jako v USA nám stačilo jedno anglické slovíčko
………. „holyday“ :).
Půjčení auta proběhlo bez problémů až na částku přesahující
400 CUC za pojištění. Věděli jsme, že se nějaké bude platit, ale že tolik? No
nic, bylo to „full insurance“ , takže jsme nemuseli řešit žádný škrábanec na autě a ani nic jiného. K autu jsme
dostali ještě několik rad do života na Kubě jako například když najdeme
vypuštěné všechny kola, tak rozhodně nemáme platit 60 CUC za nafouknutí, ale
máme volat na přiložené tel. číslo a oni už jim vysvětlí, že je to maximálně
v hodnotě 1 CUC. Toto jsme naštěstí řešit nemuseli, protože přes noc jsme
většinou auto nechali hlídat.
Už v půjčovně jsme řekli, že budou auto řídit
z důvodu finanční úspory maximálně 2 řidiči. Tomáš se toho zřekl hned jako
první, a zůstal jsem tedy já a Pavel. Nicméně 99% celé expedice stejně řídil Pavel,
protože já s Tomem jsme udržovali permanentní hladinu rumu v krvi,
přeci jenom jsme na rozdíl od Pavla nebyli očkovaní proti žloutence a tak jsme
nechtěli nechat nic náhodě :).
Cesta z letiště na hotel byla provázena hromadou
stopařů a stopařek, ale jinak byla klidná, poprvé jsme využili naší offline
mapy v IPHONE a navigovali se směr hotel, který byl cca 20km
z letiště.
Hotel
Marina Hemingway se nachází asi 15km západně od Havany a leží vedle
přístavu na docela klidném místě. Jedná se o hlídanou zónu, takže se tam
dostanou jen turisti a zaměstnanci hotelu a přístavu. Zaplacené jsme měli 2
noci s All Inclusive, ale kvůli zpoždění letadla už jsme večeři nestihli, resp.
jsme se divili, že už večeře není, protože teoreticky jsme měli ještě půl
hodiny rezervu (to jsme ale nevěděli, že máme o hodinu posunutý čas viz. druhý
den.) takže jsme povečeřeli naše první mochito a další mochito a další…….
Hotelový pokoj vypadal relativně čistě, 3 velké postele,
v chodbičce na zemi kýbl, do kterého odkapávala voda z rozbité
klimatizace, lustr zavěšený zajímavě na dvou řetězech. Po pár mochitech nám to
bylo ale fakt jedno :).
Den druhý – 5. Listopad 2011
Druhý den byl ve znamení HAVANY. Vyrazili jsme autem
z hotelu do centra Havany (cca 15km). Tam náhoda jako prase, potkali jsme
tam ty české holky z letiště, chvíli jsme pokecali, rozloučili se a od té
doby uže je nikdy neviděli. Na rozmrzelý komentář Pavla, že to není
náhoda, ale znamení, že jsme měli jít s nimi mohli zajít aspoň na drink se
dalo odpovědět snad opravdu jen to, že jsme přece neletěli přes půl světa,
abychom se tam zdržovali s nějakejma českejma buchtama :). Tento komentář byl přijat bez námitek…
Od těch holek jsme se mimo jiné dozvěděli, že v Havaně
je pro turisty zavřená fabrika na
doutníky, ale stejně nám to nedalo a šli jsme se tam podívat. Měly pravdu :(, takže
jsme vlezli alespoň do prodejny doutníků, která je součástí té fabriky, abychom
zjistily, že ceny doutníků prodávaných v této prodejně jsou nad naše
finanční možnosti, takže jsme zase vycouvali a věnovali se prohlídce
města.
Centrum Havany je nádherné, v ulicích jezdí vedle
obrovského množství bicitaxi staré americké bouráky z 50tých let, krásně
opravené koloniální domy…nádhera. Ovšem stačí popojít o pár bloků ven
z centra a krásné domy se postupně mění v ruiny. Čím dál od centra
jdete, tím je to horší. Údajně se v Havaně zřítí každý den jeden dům.
Celkem bych tomu asi i věřil.
Jinak nás samozřejmě otravovala spousta „jineteros“
s nabídkami nejlepších restaurací, chicas apod. 100letá černoška bez zubů
se mě anglicky zeptala, jestli nechci být její přítel, udělalo se mi špatně….
Procházení po městě bylo fajn, ale měli jsme trochu žízeň,
tak hned, jakmile jsme uviděli první obchod s potravinami (jestli se to
tak dá teda nazvat) jsme si koupili balenou vodu. Tento nákup zafungoval trochu
zvláštně a díky němu jsme pak dlouho nechápali, jak je to vlastně
s placením s CUC a CUP. Abychom to upřesnili, tak na Kubě jsou 2 měny
CUP je kubánské pesos a má hodnotu asi 0,8 Kč a CUC je konvertibilní pesos,
které má hodnotu asi 1 amerického dolaru. My jsme samozřejmě měli jako správní
turisté konvertibilní pesos, se kterými jsme si šli koupit onu vodu. Tu jsme
tedy koupili s CUC, ale vráceny nám byly zpátky CUP a to opravdu hodně
zvláštním kurzu, skoro 1:1 . Byl to náš první nákup, tak jsme netušily, jestli
je to OK, nebo jestli nás prodavačka ošidila. Nicméně díky tomu jsme si lehce
spočítali, že když seženeme CUPy, tak nás po zbytek expedice nebude jídlo a pití
z místních obchodů stát skoro nic. Takže úkol zněl jasně, sehnat směnárnu
na CUPy. Díky průvodci jsme zjistili, že v bance sehnat nejdou, ale je na
to speciální směnárna zvaná CADECA, tu jsme zhruba po hodince dalšího
procházení Havany a několika mnou
v letadle naučených frází španělštiny dokonce našli. Vyměnili jsme
si za hezkých pár Euro s tím, že teď už nás nikdo neošidí a s jídlem
a pitím teď fakt ušetříme hromadu peněz….
Netrvalo dlouho a chtěli jsme si koupit něco dalšího
v nějakém obchůdku, ale ejhle…CUPy tam vůbec nebrali a dívali se na nás
jako na blázny a to se zopakovalo na více místech. Takže jsme teď sice měli i
CUPy, ale vzápětí jsme nevěděli, co s nimi :).
Během prohlídky Havany najednou Tomášovi zazvonil
telefon. Špatná zpráva, spadl mu doma
internet (Tomáš je poskytovatel internetu pro pár obcí na jihu Moravy) a nikdo
to neuměl dát do kupy, takže začal telefonovat na všechny strany a řešit
problém, v této situaci se moc chodit po Havaně nedalo, takže jsme
s Pavlem postávali a čekali, co Tomáš vytelefonuje. Když v tom mě
oslovil jeden Kubánec jestli nechci doutníky, tak jsem kývl a řekl Pavlovi, že
až Tomáš dotelefonuje, tak ať počkají, že jdu koupit nějaké doutníky. Chlapík
mi řekl, ať ho následuji a šli jsme směrem z centra, po 5ti minutách chůze
jsem začal být lehce nervózní, zvlášť z toho, že krása koloniálních domů
centra Havany se postupně měnila v polorozbořené oprýskané domy a potkával
jsem čím dál méně turistů. Na dotaz „už tam budeme?“ jsem dostal odpověď že
ještě chvilku, to mi na klidu moc nepřidalo. Každopádně opravdu za chvíli jsme
dorazili k tomuto místu, chlapík se rozhlédl, jestli není někde poblíž
policista a už jsme byli v domě. Musím říct, že první návštěva domu, kde
opravdu bydlí běžní Kubánci, se mi hodně vryla do paměti, všechno absolutně
oprýskané, rozbité zábradlí a schody, po kterých jsme vyšli do prvního patra,
tam si na obrovské chodbě hráli 3 malé děti. Už tam na nás čekal celkem
sympatický černoch, který nás vzal do malého pokoje, spíš to bylo něco jako provizorní
kuchyň a tam na stůl vybalil všechny doutníky co měl, a bylo toho fakt
dost. Cohiby všech velikostí, Monte
Cristo, Romeo & Julie….,
nádhera. Chvíli jsme smlouvali a nakonec jsme se domluvili na zajímavé ceně a
koupil jsem si jednu krabici Monte Cristo a jednu krabici Cohiba (takové
normální velikosti na běžné cca půlhodinové kouření) s tím, že to přede
mnou zalepil originální nálepkou a pečetí, jako kdybych to koupil
v obchodě. No vypadnul jsem ven jak namydlenej blesk a byl jsem rád, že to
mám za sebou. Podle navigace jsem celkem rychle upaloval na místo, kde jsem se
trhnul od kluků a za cca 10 minut jsem tam dorazil. Kluci už na mě čekali,
tvářil jsem se jak hrdina žní….jako že já už mám doutníky a vy máte prd :).
Kluci už byli trochu nervózní (no nebylo to naposledy, co jsem se jim ztratil),
kde takovou dobu jsem, ale když jsem jim popsal a ukázal, co jsem koupil, tak
myslím, že fakt záviděli…
Následovala
debata, co dál, protože se ukázalo, že Tomáš potřebuje přístup na internet, aby
mohl nějakým způsobem vyřešit problém s internetem u něj doma, tak jsme nabrali
směr zpátky k autu a přemýšleli, jak to vyřešíme. V tom mě oslovil další
chlapík, jestli prej cigara. No já už měl, ale kluci mi je záviděli, tak jsem
se jich zeptal, jestli chtějí a oni kupodivu chtěli. Takže následovalo další
kolo koupování doutníků… Šli jsme
všichni 3 (to už jsem se cítil celkem bezpečněji) jako ovce za chlapíkem do míst,
které mi začly být celkem povědomé, až jsme došly k úplně stejnému domu. Tam už
jsem já dovnitř nešel, mých 50 doutníků v tašce už mi stačilo. Kluci vylezli ven z baráku asi po 10 minutách s blaženým úsměvem a igelitkama v ruce. Takže
směrem k autu jsme se pak už vraceli spokojení všichni tři.
Šli jsme
okolo celkem hodně luxusního hotelu, s vidinou internetu a možnosti připojení
Tomáše do matrixu a vyřešení problému jsme vlezli dovnitř. Obrovská vstupní
hala, která zároveň sloužila jako restaurace, nádhera. Našli jsme místo, kde
měl být internet, ale fronta turistů na něj, žádný člověk, který by obsluhoval,
nám napovělěy, že tudy cesta nevede. Takže jsme se vypoklonkovali ven a došli k
autu, zaplatili 1 CUC za parkování a vyrazili směrem k pevnosti, kterou jsme
ještě chtěli stihnout prohlédnout.
Na potřetí
se nám podařilo trefit tunel, kterým se muselo projet, aby jsme se tam dostali.
Pevnost v Havaně byla
pěkná, ale Tomáš z ní nic neměl, protože se zase věnoval telefonování a řešení
situace doma.
Po
prohlídce pevnosti jsme jeli zpět na náš hotel s tím, že ještě stihneme oběd.
Bylo to divné, oběd měl být do 3 hodin, my dorazily v 14:30 a už tam bylo
zavřeno (stále jsme nevěděli jsme, že máme o hodinu posunutý čas proti
aktuálnímu), tak jsme to vyřešili rumem na baru :). Nicméně jsme si zjistili kolik je
zrovna aktuální čas a seřídili si hodinky…..od teď u bude všechno v pohodě, už
žádné časové anomálie.
U hotelu
byl bazén, takže jsme absolvovali první koupání (já v kombinaci
s mochitos), tedy kromě Tomáše, který se připojil z hotelového PC na
internet a dlouho dlouho řešil svůj problém. Nakonec to nějak vyřešil, ale to
už mě bylo jedno protože hodně mochitos. Co nás docela fascinovalo a nejen u bazénu bylo jakám způsobem Kubánci řeší elektriku, fakt se s tím nemažou viz. obr. od bazénu.
Den třetí – 6. Listopad 2011
Na snídani, která měla začít v 7:00 jsme přesně, ale zavřeno…..to není
možný, čas máme dobře, kde se stala chyba, to už jsme nezjistili, zřejmě jsme
se nějak posunovali v čase, prostě to nechápeme. Na snídani nás vpustili
až v 8:00 (našeho
času :) ),
to už jsme ale s Tomášem díky té volné hodince absolvovali turnaj
v rumiádě.
Z hotelu vyrážíme v 11:00. Následoval nákup vody a
sušenek v Supermerkato - pořád nechápeme
k čemu jsou CUP - ale máme je.....a to je důležité. :)
Z Havany jsme vyrazili směrem Viňáles. Plánů, kde se
cestou stavit bylo spousta, ale vše se nějak samo změnilo. Jedeme si takhle po dvouproudé
dálnici, kde občas předjíždíme jezdce na koních, občas vyhýbáme koňským povozům
jedoucím v rychlém pruhu v protisměru, až najednou jsme museli
zastavit, protože nám jeden černoch skočil téměř pod auto, aby nás zastavil.
Celkem vylekaní jsme zastavili, abychom zjistili, co se děje. No ještě
s druhým borcem lítal okolo rozbitého auta a prosil nás, jestli by jsme ho
nesvezli, že se potřebuje dostat pro pomoc, aby mohl opravit to rozbité auto.
No jsme dobráci od kosti, takže jsme ho vzali. Uměl celkem anglicky, tak jsme
začali poměrně svižně konverzovat, ptali jsme se ho na kde co a on nás taky.
Snažili jsme se například zjistit, co můžeme kupovat s CUPy, zjistili
jsme, že maximálně banány u cesty (což se nám později opravdu podařilo), jinak
nic moc. No hlavně, že jich máme hodně :). Černoch byl velice
přátelský , ale když jsme se ho ptali, kam chce svést, tak odpověděl otázkou,
kam jedeme. To bylo trochu divné. Tak jsme řekli, že jedeme buď do Pinar Del
Rio nebo do Viňáles, že ještě nevíme. Tak nám odpověděl, že je mu to jedno, že
s námi pojede buď do Pinar Del Rio nebo do Viňáles, že
v v prvním má rodiče a v druhém manželku. To už nám začalo být
trochu divné. Pak nám nabídnul, že cestou, kterou jedeme je zajímavá tabáková
plantáž, že nás tam vezme a zařídí exkurzi. To už nám začalo svítat, o co jde.
Borec byl dohazovač, který za záminkou svezení, kvůli opravě auta navedl
důvěřivé turisty na domluvené atrakce. Nicméně tomuto jsme se nebránili,
protože v Havaně byla fabrika na doutníky zavřená, takže jsme to vlastně
uvítali.
Exkurze na tabákové plantáži byla úžasná, chlapík, který nás
tam provázel uměl výborně anglicky (rozhodně lépe než my :) )
a hned na začátku jsme s Tomem dostali testovací COHIBU (která se
rozměry rozhodně nedala srovnávat s tím, co jsme koupili
v Havaně). Po asi 1,5 hodině
opravdu zajímavého výkladu a prohlídky polí, závlahy, sušárny a reálné ukázky,
jak se doutníky balí najednou Tomáš začal měnit barvy. Sice jsme měli
z hotelu v Havaně trochu tréning se zakoupenými doutníky, ale
s tím, co jsme právě kouřili se to vůbec nedalo srovnávat. Průvodce si
hned všiml, že je Tomovi blbě a zajistil sklenici vody. Jakmile se chtěl Tomáš
napít, hned ho zastavil a řekl mu, že rozhodně nepít, jen si vypláchnout ústa,
vyplivnout a pak namočit krk. Udělal jsem preventivně totéž, zafungovalo to, Nezkolabovali jsme :).
Nakoupili jsme tam několik, sice dražších, ale rozhodně větších a kvalitnějších
doutníků než v Havaně.
Po této
exkurzi jsme pokračovali směr Viňáles a tak nějak přemýšleli, jak se tam
černocha zbavíme, protože následovalo nabízení nejlepšího ubytování, kde budeme
chtít. No dojeli jsme do Viňáles a vysadili borce na autobusové
zastávce. Myslíme si, že sednul rovnou na v opačném směru přijíždějící
autobus a valil zpátky na dálnici lovit další turisty.
Protože bylo dost hodin, tak jsme řešili, co dál, najít si
ubytko ve Viňáles (taková vesnice) nebo se vrátit cca 20km do Pinar Del Rio,kde
spíš něco seženeme a bude větší výběr. Varianta B zvítězila.
Pro změnu řídil pořád Pája a moc se s tím nepáral. Při
předjíždění na nás místňáci najednou mávali, což se nám doposud nestalo, no
bylo to tím, že se tam předjíždět nesmělo a kousek dál byly policajti, kteří
museli vidět ty pokusy o předjíždějí. Samozřejmě nás zastavili. Něco se nás
zeptali, odpověděli jsme „Do You speak English?“ a ukázali nám, že máme jet…
V Pinar del Rio jsme se ubytovali v Casa
Particular, což je ubytování v soukromí, měli jsme 2 pokoje a 2 koupelny,
vše krásné čisté, paráda.
Prý i teplá voda teče. Na Kubě se většinou teplá voda řeší
elektrickým ohřívačem přímo na konci sprchy, k tomu většinou vedou
obyčejné dráty spojené jen svázáním k sobě a omotané izolační páskou (není
pravidlo) a jistič bývá většinou přímo ve sprše. Ten den Tomáš sprchování
vzdal. Chtěl to zkusit, ale když pustil vodu a nad hlavou mu to začalo jiskřit,
tak to prostě nedal :).
Pan domácí
nám udělal luxusní mochito, asi nejlepší co jsme měli z celé Kuby.
K večeři jsme si dali Langustu a kuře plus spousta
ovoce, které jsme ani neuměli pojmenovat, džusy, smažené banány, rýže. Prostě
paráda. Chutnější než na hotelu. Žranice.
Večer jsme vyrazili do města, bylo nám doporučeno, že máme
jít na kabaret, který ale začínal až v 23h a byl 2km daleko, na to jsme už
neměli sílu, takže jsme se jen prošli po městě a skončili na FACEBOOKU (tak
jsme od této chvíle říkali každému náměstí večer). Tam se schází místní
domorodci, aby pokecali a později pak třeba vyrazili někam za zábavou. Tento
večer jsme potkali velice zajímavého Kubánce. Jmenoval se Yosvani, ale my jsme
mu říkali Jakomo. Dal nám spoustu rad, jak věci fungují na Kubě. Byl to první
Kubánec, kterého jsme potkali a který po nás nic kromě informací, jak to
funguje u nás nechtěl. Dokonce nám dal na památku 3 CUPy (protože je na nich
jejich slavný Chegevara). Popisoval nám, jak Kubánci žijí, kolik je na Kubě
průměrný měsíční příjem, potvrdil nám, že za CUPy, které jsme si vyměnili asi
fakt nic moc nekoupíme. Nás se ptal, kolik u nás stojí auto, jestli je povolené
porno, jestli máme doma DVD apod. My jsme nevěřícně poslouchali jejich situaci
a on zase nechápal, co je všechno možné u nás. Pavel se mu např. marně snažil
vysvětlit, že DVD už je u nás na ústupu a nahrazuje ho BlueRay. To vůbec
nepobral.
Jakomo nám řekl, že předtím doporučený kabaret není
v podstatě nic moc, že lepší je jít na disko a to je dnes stejně zavřené,
tak jsme šli spát…
Den čtvrtý – 7. Listopad 2011
Ráno snídaně u domácích byla super, spousta džusu a ovoce,
které jsme vůbec netušili, že existuje. Zaplatili jsme ubytování, nasedli do
auta a pokusili se nastartovat…..nic,
nechytlo to, po 10tém pokusu jsem začal i já (normálně kliďas) být
trochu nervózní, po 20tém pokusu a túrování motoru na plné pecky jsme jej
nastartovali, pravděpodobně šlo o nějaký horší benzín, se kterým jsme auto
dostali už v Havaně. Ono celkově se to auto už od začátku chovalo divně.
Nejdřív jsme si mysleli, že Pavel dlouho neřídil a bere expedici Kuba jako
kondiční jízdy, protože jeho rozjezdy tomu napovídaly :), ale pravdou bylo, že se ten
motor fakt choval divně, spravilo se to až tak pátý nebo šestý den nějak samo.
Vyrazili jsme směr oblast Viňáles,
což je malebná krajina s vápencovými skalami a městečko Viňáles
se nachází přímo uprostřed. Zdejší tabákové farmy dodávají ten nejlepší tabák
do kubánských továren.
Zvládli jsme prohlídku jedné jeskyně Cueva
del Indio, kterou by jsme si příště asi i odpustili.
Udělali jsme pár fotek
údolí a pokračovali jsme dál na sever na naši první pláž - Playa
Cayo Juites.
Chtěli jsme tam dojet směrem od Viňáles
severní cestou, ale po té, co cesta ztratila asfalt a změnila se v děravou
polňačku jsme Pavla přehlasovali a vrátili jsme se zpět do Viňáles
a na pláž jsme se vydali jihozápadní cestou, zajížďka asi 40km, ale byl tam
asfalt.
Cestou jsme se u zapadlé vesnice zastavili u stánku
s banány a udělali náš první opravdu výhodný nákup. 20 banánů za 20 CUP,
tj. cca 16 Kč. Konečně víme, na co ty CUPy jsou. Můžeme si koupit klidně celý
kamion banánů, protože jsme vyměnili asi trochu moc. Neuvěřitelně chutné
banány, oproti těm co běžně známe, vzhledem byly kratší a tlustší, chuťově
úplně jiné, sladší.
Pláž se nachází na poloostrově, na který jsme museli dojet
přes umělý násyp, na kterém na začátku vybírali vstupné a kontrola policie, ti
spočítali, že jsme 3ks a něco mleli španělsky, na náš obvyklý dotaz: Do you
speak English? Nám odpověděli asi jediné, co uměli anglicky: OK, GO.
Když jsme dojeli k pláži, tak další platba za
parkování. Docela pěkný bar, pár slunečníků a lehátek byly jediné známky po
civilizaci a dál už jen cca 5km naturální pláže se suchými kmeny od stromů a
keřů v nádherně bílém písku. Procházka po pláži byla fajn, ale ještě lepší
bylo zabrat si lehátko (další placení) a počkat až nám někdo donese mochito.
Takto vegetit jsme tam vydrželi aspoň 4 hodiny, no a protože se jednalo o naše
první plážování, tak se samozřejmě Tomáš s Pavlem docela slušně spálili a
pak trpěli aspoň další 3 dny. Poznatek: mochitem se dá namazat, ale slunko stejně
spálí.
Cestou zpět jsme si řekli, že pojedeme, co to půjde a tam se
ubytujeme. Šlo to jen do našeho známého Pinar Del Rio, přece jen jsme byli
z pláže unavení. Ubytovali jsme se trochu blíže centra než předchozí den,
ale ubytko bylo ještě lepší, prostornější a dokonce i levnější. Večer jsme
vyrazili projít se do města a opět jsme potkali kamaráda Jakoma. Vzal nás na
nějakou místní zábavu (poměrně
kvalitní vystoupení několika místních zpěváků a zpěvaček), kde nás
naučil, jak ušetřit za Cuba Libre. Objednal láhev bílého rumu, láhev coly a
průběžně nosil v kelímku led. Tento večer nás to pití vyšlo výrazně
levněji než kdybychom si to objednávali na baru už namíchané. Díky Jakomo!!!
Offroadili jsme s naším SUV přes šutry, potoky a říčky a testovali, kolik toho vydrží.
Zapadli jsme s autem asi po 100m, co jsme sjeli z asfaltky.
Nechali jsme si okusovat kůži na nohách od malých rybiček v akváriu.
